Neexistuje příliš mnoho okamžiků, na které se pracující člověk těší více, než chvíle, kdy si řekne dost, příští týden si dám odpočinkový. Právě tyto báječné chvíle jsem prožíval minulý týden, který jsem strávil v malebném prostředí a útulném penzionku na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš.

Tedy, když se zmiňuji o té malebnosti, je to spíše nadsázka, ale jak se říká, bílou barvou se nic nezkazí a tak jí bylo všude dostatek, hlavně tedy ve vzdálenosti přibližně dvaceti metrů před námi. O něco horší to již bylo pod našimi chodidly, kde se po většinu denního času nacházel černý asfalt. Tudíž jakékoli pomyšlení na sjezdovky nebo na běžky, o tom nemohla být žádná řeč. Teplota někde nad bodem mrazu, byť ne příliš daleko, takže i zbývající sníh byl těžký a mokrý.

Přesto jsem byl nadšen. Možná se teď divíte proč, vždyť to musela být celkem nuda, nic nevidět, nemoci si ani pořádně zalyžovat. Omyl, možná až teď jste si uvědomili, že to není vše, co dělá z dovolené ty chvíle na které se člověk těší.

Atmosféra a společnost, kterou mi dělala manželka a hlavně Davídek, pravda nesmím zapomenout také na rodiče. To je něco neocenitelného, co vytvoří nový rozměr a nový pohled na svět. Obzvláště poté, když vidíte první lezecké krůčky, rozzářený úsměv a nadšený chechot od malého stvoření, které si neustále něco brblá přes dva zuby, je to něco nezapomenutelného a asi i těžko popsatelného. Pocit, který zahřeje a dodá spoustu energie.

Na ta místa se rád budu vracet a to nejen v myšlenkách.